Jsem učitel češtiny. Na střední škole učím pouhý rok a půl. Nejsem však žádný začátečník a už vůbec ne mladík. Je mi 55 a půlku této doby jsem strávil výukou ekonomických předmětů na vysokých školách. Teď jsem – pomalu na sklonku svého profesního života – zase tím, čím jsem měl a původně chtěl být, středoškolským učitelem. A třídním úžasných prváků k tomu.
Pár dní před vánočními prázdninami si tak sedím v kabinetě a připravuji se na výuku. Inu dobře, brouzdám po zprávách ze světa, když tu slyším nesmělé zaklepání. Dvě z mých svěřenkyň z prvního ročníku stojí ve dveřích, trochu se červenají, a že prý se mnou musí, opravdu musí mluvit. A hned. A velice soukromě. Nabídnul jsem jim židle a přiznávám, že jsem byl v tu chvíli možná nervóznější než ony samy.
A že prý: „Pane učiteli, my vám musíme něco říct, ale je to strašně tajné. Něco se stalo. Ve třídě. Ale nikdo o tom nesmí vědět!“
Holky nevěděly, co mají dělat, evidentně však hledaly záchranu. Potřebovaly vyřešit problém, který je převyšoval. Toužily prozradit, co se zapřísáhly nevyzradit, chtěly uklidit nějakou špínu, ale nechtěly se umazat. Dlouho, opravdu dlouho jsem jim vysvětlovat, že říci správné slovo ve správný čas vyžaduje opravdovou odvahu. Nakonec spustily a u toho se rozbrečely.
„Pane učiteli, naše Kačka má problém.“
„Jaký?“
„Někdo jí ublížil.“
Cože? Kdo je ten bídák, snad ne někdo ze spolužáků? Vzplanul jsem spravedlivým hněvem a chystal se poslat do věčných lovišť všechny násilníky světa. Jenže nebylo jak. Matka, vlastní matka prý trápí a týrá Kačku, holku věčně rozesmátou, divokou, holku, co je jí všude plno, místopředsedkyni třídy. Rázem nebylo na koho tasit meč.
Problém byl ošklivější, než jsem čekal. Zdá se, že mám ve třídě týrané dítě, podezření padá na matku, dvě svědkyně mne zapřísahají, abych je neprozradil, protože své nejlepší kamarádce Kačce svatosvatě slíbily, že nikomu nic nepoví. Ale já věděl, že něco udělat musím, jen jsem nevěděl přesně co. Chápejte mne, nikdy jsem neučil děti ve věku 14 – 18 let, mí žáci byli vždycky jen dospělí. Nejsem výchovný poradce, nemám na to školení, nevyznám se v otázkách právní ochrany dětí a mládeže.
Teď by se mi hodila rada či pomoc někoho z výchovných poradců. Jenže jsem za nimi neběžel, zradil bych své dvě svědkyně. Musel jsem vymyslet něco chytřejšího. A tak se zrodil plán. Holky jsem nechal do konce hodiny v kabinetě, aby zmizely stopy po pláči. Ve třídě jsem vysvětlil, že mi obě budou celou hodinu s něčím pomáhat v knihovně a omluvil je z výuky. Zároveň jsem třídě oznámil, že následující přestávku si chci velmi vážně popovídat s celou samosprávou (vzpomínáte, Kačka je místopředsedkyně). A mimochodem, když jsem tenhle podlý plán svým miláčkům oznamoval, poslouchali všichni, jen Kačka dělala, že spí. Hlavu na stole. Na důkaz existujícího problému bylo nutné si ještě hodinu počkat.
Příští přestávku jsem přivedl do třídy své dvě svědkyně, už vypadaly, jako že nic. Poděkoval jsem jim přede všemi za pomoc v knihovně. A pak jsem strašlivě zvážněl a hrobovým hlasem požádal třídní vedení, aby šlo se mnou. I posadil jsem si je pěkně ve třech řadách na schodiště, venku krásně svítilo, měl jsem o všech dokonalý přehled. Vynadal jsem jim za fiktivní stížnost od ostatních učitelů, že prý si po sobě neuklízí třídu, já tam pokaždé poslední hodinu nejsem a všechno taky nezastanu, tak safra, k čemu tu třídní samosprávu vlastně mám, co?
Holky svědkyně věděly, že je to trik, ostatním to později vysvětlily. Já si během toho hudrování pořádně prohlížel jednotlivé tváře. A skutečně, Kačka seděla, ruce tak trochu v dlaních, jako by něco schovávala. Co je ti, Kačko, ty se na mne ani nepodíváš? Podívala, ale pořád si kryla část obličeje. I přisedl jsem si k ní, zlehka jsem ji objal a zeptal se jí, jestli se na mne kvůli tomu hubování tuze zlobí. Nezlobila a já ztuhnul. Pod brýlemi, pěkně zblízka, šklebí se na mě modrorudý monokl jako z bojových filmů. Oko napuchlé, dvojnásobně velké. Kačko, proboha, co se ti stalo? Tys upadla?
S dalšími podrobnostmi už vás zdržovat nechci. Celá třídní samospráva mi byla svědkem, když jsem s hrůzou zjišťoval, že modřina jako svět není od pádu, ani od rvačky. Svědkyně byly očištěny a mohly se zase rozbrečet, za chvíli bulela celá třídní samospráva (kluci v ní naštěstí nejsou). Bulela Kačka, kterou prý matka takto bije už delší dobu. Bulely holky, jak jim to všechno přišlo líto. A mně se taky trochu chtělo, ale jsem chlap a mám už dost roků, však víte.
Co se dělo dál, vám řeknu rád, i když vlastní příběh měl být spíš o tom, jaká se mi podařila amatérská detektivní práce doktora Watsona při záchraně cti dvou a budoucnosti jedné. Naštěstí u nás na škole působí pracovnice péče a podpory z projektu Lehkost. Paní Aneta se ujala celého případu. Zahájila spolupráci s vedením školy a s výchovným poradcem, které jsem o kauze okamžitě informoval. Zavolali jsme Policii ČR, pracovnice ze sociálního odboru přišla také, začalo vyšetřování, úřady počaly konat.
O dva dny později, na začátku vánočních prázdnin, mi přišla smska. Od Kačky. Milý pane učiteli, doma už to všechno řešíme, snad to bude dobré. Bydlím teď u bráchy, je to super. Mám Vás moc ráda, dík za všechno, Kačka.
No nerozbuleli byste se?
LB
učitel na jedné bezva střední škole v Kolíně