Sebepoškozování se stalo druhým nejčastějším tématem, se kterým se dnešní dospívající obracejí na Linku bezpečí. Alarmující je především meziroční nárůst tohoto problému, který dosáhl 54 %. Bohužel mnoho rodičů netuší, jak svému dítěti pomoci, a část společnosti má sklon tento jev bagatelizovat.
Sebepoškozování představuje záměrné a opakované ubližování si, které slouží jako způsob zvládání nepříjemných duševních stavů. Nejčastěji se projevuje zraňováním vlastního těla, ačkoliv jeho příčiny sahají mnohem hlouběji – je to výraz vnitřního utrpení, které si postižený nedokáže jinak učinit snesitelnějším. Ano, ubližujeme si, abychom cítili menší utrpení.
Jak sebepoškozování probíhá?
Způsoby sebepoškozování mohou být rozmanité – od škrábání, kousání či bití hlavy o okolní předměty, až po promyšlené poranění nástroji, jako jsou žiletky, nože nebo jehly. Důležité je si uvědomit, že toto chování není nutně příznakem duševní nemoci u všech, kteří ho praktikují, ačkoliv u části postižených může souviset například s depresí nebo jinými poruchami.
Důvody, proč k sebepoškozování dochází, jsou různorodé. Neutěšené rodinné vztahy, rozvod nebo hádky rodičů patří mezi nejčastější spouštěče, stejně jako sexuální zneužívání. Na psychický stav dětí mohou mít vliv také zprávy z médií, filmy plné násilí, nebo třeba počítačové střílečky. Velký vliv také hrají příklady, které se šíří na sociálních sítích. Nejvíce ohroženou skupinou jsou starší děti a dospívající mezi 14. až 18. rokem věku.
Například v Ústeckém kraji pětina mladých lidí zvažovala sebevraždu, každá třetí dívka má osobní zkušenost se sebepoškozováním a třetina žáků vykazuje symptomy úzkosti, při kterých je doporučeno vyhledat odborníka.
- 21,5 % procent žáků přiznalo, že se alespoň jednou pokusilo sebepoškodit, nebo tak skutečně učinilo.
- Zkušenost se sebepoškozováním přiznala třetina dívek (33,8 %) a desetina chlapců (9,7 %).
- Sebepoškozování je nejčastější mezi žáky v 8. a 9. ročnících školní docházky.
Statistiky, které nelze přehlédnout
V České republice je ročně hospitalizováno kvůli sebepoškozování kolem 3 000 osob ve věku 15–24 let.
- Mezinárodní data ukazují, že sebepoškozování se týká 18 % dospívajících mezi 12–18 lety a 4 % dospělých.
- V Česku se sebepoškozování týká 17 % adolescentů, 13 % mladých dospělých a 5,5 % dospělých.
- Dívky ve věku 14–17 let jsou hospitalizovány čtyřikrát častěji než chlapci.
Rozsah poranění se liší – od drobných poranění, která si děti a mladiství mohou způsobovat opakovaně, až po závažné stavy, kdy sebepoškozování přímo ohrožuje zdraví nebo život. Tento stav může mít dlouhodobé následky, jako jsou např. jizvy, které postižený v dospělosti vnímá jako stigma a stydí se za ně.
Sebepoškozování může probíhat o samotě nebo ve skupině. Motivace dětí se při něm liší – pro někoho je to způsob, jak si ulevit od stresu, prázdnoty či vnitřního napětí. Někdy jde o cílené volání o pomoc, které má okolí trpícího vnímat jako poslední z pokusů o nalezení pozornosti a porozumění.
Role rodičů: Jak reagovat?
Zjištění, že se dítě sebepoškozuje, pravděpodobně vyvolá u zodpovědného rodiče velmi intenzivní emoce – zděšení, pocit viny, zmatek nebo zoufalství. Tyto pocity jsou přirozené, ale je klíčové, aby rodiče dokázali zachovat klid a situaci řešili bez hysterie.
Prvním krokem je otevřený a empatický rozhovor s dítětem. Vhodné je vyhnout se výrokům typu: „Jsi blázen“ nebo „Co se s tebou děje?“ Místo toho je důležité projevit pochopení: „Chápu, že se potýkáš s něčím velmi bolestným, a chci ti pomoci.“ Součástí řešení by mělo být zapojení odborníka – psychologa nebo psychoterapeuta, který pomůže najít způsoby, jak náročné situace zvládat.
Jak dále postupovat?
Sebepoškozování není jen osobní problém jednotlivců, ale i společenský fenomén, který vyžaduje citlivý přístup a osvětu. Klíčem k prevenci je otevřená komunikace, zdravé rodinné vztahy a dostupnost odborné pomoci. Důležité je dětem ukázat, že nejsou samy a že má smysl hledat pomoc.
Ačkoliv je téma sebepoškozování bolestné a náročné, jeho řešení začíná u pochopení – jak pro jednotlivce, tak pro společnost jako celek. Každý malý krok směrem k otevřené diskusi nebo vyhledání odborné pomoci může zachránit život a otevřít dveře k lepší budoucnosti mladého člověka, k lepší budoucnosti nás všech.