„Viditelní vs. Neviditelní“
Během mé praxe na pozici PPP se až příliš často dostávám do dilematu, kteří žáci si zaslouží naši péči, respektive, kteří si ji zaslouží více či méně. Nikdy jsem si nemyslel, že by mě o tomto takto napadlo uvažovat. K tomuto dilematu mě přivedly především přístupy některých učitelů či výchovných poradců. Občas mám pocit, že je vyvíjen tlak na to, že péče by měla být věnována především tzv. problémovým žákům. Jsou to typicky žáci, kteří v hodinách vyrušují, nedodržují základní pravidla slušného chování, vyhledávají zranitelnější děti, kterým se posmívají apod. Na druhém protipólu jsou potom žáci, kteří se potýkají s psychickými obtížemi, jsou méně „viditelní“, nemají příliš kapacitu říct si o pomoc a podporu.
Co mi z mé dosavadní praxe vyplynulo z tohoto dilematu a zkušenosti s tzv. problémovými žáky? Žáci s problémy v chování si zaslouží bezesporu pozornost, ale je třeba přenést focus na samotného žáka a jeho rodiče, nikoliv pouze na psychologa/PPP, který s tím má „najednou honem“ něco udělat. Přistupovat k žákovi bez předsudků, reflektovat mu jeho nevhodné chování a jeho dopady na okolí, ale přitom se s ním snažit navázat vztah. Nevyvíjet žádný tlak, nehodnotit. Ale při tom všem, pokud po pár setkáních žák není ochoten spolupracovat, schůzky je lépe ukončit a neplýtvat energií. Myslím, že nelze přistoupit na to, že budeme individuální konzultace poskytovat pouze dětem s výchovnými problémy, i přesto, že by si to někteří učitelé velmi přáli. Často slyším o žácích s problémy v chování pronášet fráze jako: „musíme to zastavit, takto to už nejde“, „dejte mi tip, co s ním, nikdo před vámi s ním ještě nepohnul“. Velmi dobře to shrnuje citace jednoho pedagoga: „Před vámi tu byla spousta psychologů, ale nikdo nedal žádnou radu, jak XY zkrotit, do příštího týdne si pokud možno nachystejte seznam tipů, co s ním mám dělat, nebo ho zabiju“. S podobnými větami se setkávám každý týden, a byl to i důvod mé prvotní frustrace na pozici PPP pramenící z tohoto tlaku od učitelů (a posléze i od sebe samotného), kteří si občas myslí, že jakýkoliv psycholog/PPP či jiný odborník je člověk, který umí okamžitě někoho přeonačit, převychovat a já si začínal myslet, že tomu tak opravdu má být… Nemá.
Tímto příspěvkem jsem chtěl především upozornit na riziko toho, že pod vlivem těchto očekávání na sebe můžeme vyvíjet zbytečně neadekvátní tlak. Ten nám pak brání uvolnit se při práci s klienty, být autentickými či pracovat s tolerancí nejistoty, což jsou pro mě osobně důležité hodnoty napomáhající mi pro zdravé navázání vztahu s klientem. Nebylo by dobré se jich vzdát.