Mgr. Štěpánka Hanzlová je ředitelkou Základní a Mateřské školy Červené Pečky. My si s ní dnes povídáme o duševním stavu mládeže, o roli rodiny, o tom, za co všechno mohou mobilní telefony a také o situaci, kdy od covidové pandemie neproběhla na škole v Červených Pečkách žádná klukovská bitka.
Jak vnímáte současnou situaci duševního zdraví mládeže na vaší škole?
Myslím si, že situace je velmi vážná. Duševní stav mládeže je alarmující, navíc se tento stav neustále zhoršuje. I v naší škole, a to jsme, podotýkám, vesnická škola rodinného typu, jsme se už setkali s případy špatného duševního stavu některých žáků.
Co si myslíte, že za tím vším stojí? Kdo nebo co může za to, v jak neradostném stavu je duševní život naší mládeže?
Všeobecně se říká, že všechno to nastartovala covidová epidemie a opatření s ní související. Já osobně si myslím, že hlavním důvodem je neuspokojivá situace uvnitř rodin našich žáků. Neoddiskutovatelnou vinu však mají také moderní komunikační technologie, potažmo mobilní telefony. Ale pozor, věc samotná není nikdy hlavním viníkem, vinu nesou její uživatelé. V našem případě jde o to, že mnozí rodiče našich žáků stav užívání mobilních telefonů svých dětí nekontrolují. Rodina neví, kolik času dítě tráví na telefonu, natož pak co s ním dělá, na jakých stránkách se pohybuje, jaké sociální sítě využívá.
Setkáváte se ve škole s případy domácího násilí nebo jiných problémů v rodinách žáků? Jak na ně reagujete?
Jsem moc ráda, že s případy domácího násilí se na naší škole nesetkáváme, poslední případ jsme řešili před nějakými osmi či deseti lety. Řešili jsme to tak, že dítě bylo pod drobnohledem pedagogů, tento zvýšený dozor jsme zavedli hned poté, co jsme na krku dítěte zpozorovali strangulační rýhu a ještě další známky zřejmého fyzického týrání ze strany násilnického otce (matku již dítě nemělo). Ihned jsme proto kontaktovali Policii ČR a Oddělení sociálně-právní ochrany dětí příslušného úřadu. Dobře si vzpomínám, že ihned poté jsme dostali od patřičných orgánů pokyn do ničeho dalšího nezasahovat, nedostali jsme však ani žádnou zpětnou vazbu o tom, jak výše uvedené orgány v dané věci spolupracovaly.
Co považujete za největší výzvy, kterým dnešní studenti čelí?
Podle mého názoru je pro ně největší výzvou snaha uspět v oblasti sociálních kontaktů, a to i mezi vlastními vrstevníky. Oni to totiž kvůli tomu, že spolu stále méně přirozeně hovoří, vlastně doopravdy neumí navazovat sociální kontakty. Proto je to pro ně obrovskou výzvou, se kterou se potýkají dennodenně. A upřímně, nevidím žádné známky toho, že by se jejich snaha potkávala s úspěchem.
Jaké signály nebo varovné příznaky duševních obtíží u studentů by měli učitelé, dle vaší zkušenosti, sledovat?
Sebepoškozování, zvýšená unavitelnost, poruchy příjmu potravy, zhoršení prospěchu, změny ve stylu oblékání, tetování a piercingy, toho všeho si snažíme každý den všímat. Jsou to pro nás indikátory možných problémů. Ve skutečnosti se ale vždy jedná o komplex příznaků, které je nutné sledovat a vyhodnocovat.
Máte na škole problémy se závislostí studentů na návykových látkách nebo technologiích? Pokud ano, jak je řešíte?
Problémy s návykovými látkami na naší škole nemáme a snad to tak i zůstane. Občas je někdo přistižen, jak holduje různým vaporizérům či jiným náhražkám tabáku. Drogy jako takové zatím neznáme. Závislost na technologiích však neumím podpořit měřitelnými fakty. O přestávkách mají naši žáci možnost mobilní telefony používat, při výuce nikoli, není-li práce s nimi nedílnou a plánovanou součástí výuky. Školní wifi síť je nastavená tak, aby znemožnila návštěvu závadných internetových stránek. Ale jak moc naši žáci své telefony o přestávkách používají, to změřeno nemáme.
Vnímáte rostoucí závislost studentů na sociálních sítích a internetu? Jak ovlivňuje jejich školní výkon a chování?
Rostoucí závislost tohoto typu určitě vnímám. Jestli ovlivňuje jejich školní výkony, to se neodvažuji soudit. Jejich chování je tím však ovlivněno zřetelně. Děti se v současnosti neumějí vyrovnat s běžnými sociálními výzvami. Vše řeší pomocí klávesnice telefonu. Taková forma sociální interakce jim však umožňuje chovat se bez projevů empatie a běžných citů. Z této nepřirozené situace jsou děti samozřejmě zmatené (i když to rozhodně nepřiznají), hroutí se pak z každého vybočení z jejich (často jen virtuální) jistoty. Je s podivem, že od covidového lockdownu jsme na škole neřešili jedinou klukovskou rvačku. Kluci už si asi neumějí vyřešit své problémy běžnou a přirozenou klukovskou cestou…
Jaká je role školy v prevenci problémů, jako je domácí násilí, závislosti nebo duševní problémy?
Obávám se, že my jako škola už můžeme plnit jen roli mediátorů, na situaci upozorňovat, komunikovat s rodiči i veřejností. Skutečné řešení (pokud vůbec existuje) však už dávno není v moci žádné samotné školy. Naše školní poradenské pracoviště funguje výborně, pomoc od specializovaných neziskovek také využíváme, ale vliv rodiny nenahradíme žádným, ani skutečně systémovým řešením v rámci resortu.
Jak motivujete učitele, aby se aktivně zapojovali do podpory studentů v náročných situacích?
Snažíme se o to. Všichni učitelé procházejí komplexním školením, využíváme platformu EDUall s nabídkou různých webinářů a workshopů, spolupracujeme s platformou Lehkost.cz. Učitelé mají taková školení zdarma. jsou motivováni také formou finančních odměn.
Jak spolupracujete s rodiči na řešení problémů, které ovlivňují studenty?
Snažíme se ze všech sil. Dáváme jim k dispozici výsledky dotazníků a jiných šetření z oblasti prevence, snažíme se s nimi pracovat skupinově i individuálně. Poskytujeme jim metodickou i praktickou pomoc při řešení problémů prostřednictvím školního poradenského pracoviště.
Je něco, co byste si přáli, aby rodiče více dělali nebo na co by se měli zaměřit?
Rodiče by se svými dětmi měli začít víc aktivně trávit společný čas a především mnohem víc s dětmi mluvit a zajímat se o to, co prožívají a co je trápí. Ani ten nejlepší tablet nebo telefon nikdy nenahradí zájem rodičů.
Jaké změny byste si přáli v oblasti podpory duševního zdraví a prevence závislostí u studentů?
Já bych si za naši školu velmi přála, aby všechny podpůrné pracovní pozice pro prevenci a řešení duševních problémů žáků byly konečně parametrizovány. Abychom věděli, kolik na ně máme peněz, kolik pozic si budeme moci dovolit a jaké budou jejich úvazky. Abychom si mohli svého odborníka sehnat a on tu s námi mohl nerušeně a hlavně kontinuálně pracovat. Zvykat si každý rok na nového školního psychologa, zkoušet nové a nové modely prevence a podpory, nevědět, co bude příští rok a jestli na tohle všechno budeme mít dost finančních prostředků, to není dobré pro školu, a už vůbec ne pro ty, pro které je celý tento systém určen, pro naše žáky. Naše škola má ale velkou podporu v osvíceném zřizovateli, který nemá dlouhodobě problém zajistit finance pro školního psychologa. V tom jsme, myslím, ve svém okolí jedineční a patří se za to na tomto místě poděkovat.