Pokud se dětem na základní škole nedaří, bývá jim často stanoveno několik diagnóz, ať už lékařských, nebo speciálně pedagogických. Často se při tom však opomíjí citlivá oblast, kterou nelze snadno diagnostikovat ani zkoumat – rodinné zázemí. U mnoha dětí právě v něm spočívá příčina jejich potíží.
Jak šel čas
Problémy mládeže se sociálním znevýhodněním se začaly intenzivněji řešit už na začátku 20. století. Děti, které byly nuceny pracovat kvůli chudobě svých rodin, měly omezené možnosti v oblasti vzdělání. Podle průzkumu z roku 1907 až 79 % těchto dětí opakovalo ročník během povinné školní docházky, zejména na měšťanské škole. Problematiku sociálně znevýhodněných dětí dále rozvinul brněnský sociolog I. A. Bláha ve své monografii Dítě a prostředí (1933), kde v ekonomických a sociokulturních faktorech rodin hledal příčiny, proč děti zaostávaly za svými vrstevníky vyrůstajícími v příznivějších podmínkách.
Po roce 1948 se na tyto výzkumy nenavázalo. Komunistická strana se soustředila na teze o vyrovnání sociálních a vzdělanostních rozdílů, zatímco učitelé byli povzbuzováni k individuálnímu přístupu k dětem z dělnických rodin. Realita však ukázala, že sociální nerovnosti ve vzdělávání stále přetrvávaly.
Na konci 60. let 20. století byly publikovány výzkumy zaměřené na sociální podmínky života a vzdělání dětí na tehdejší ZDŠ. Výsledky ukázaly, že průměrný prospěch dětí byl výrazně ovlivněn jejich sociálním původem. Děti z dělnických rodin měly výrazně horší prospěch než jejich vrstevníci z rodin úředníků a inteligence.
Co na to legislativa
Zákon č. 561/2004 Sb. začleňuje děti se sociálním znevýhodněním mezi subjekty se speciálními vzdělávacími potřebami. V § 16 a 47 výše uvedeného zákona vymezuje sociální znevýhodnění takto:
- rodinné prostředí s nízkým sociálně-kulturním postavením nebo ohrožení sociálně-patologickými jevy,
- nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova,
- postavení azylanta a účastníka řízení o udělení azylu na území ČR.
Co na to školská praxe
Sociální znevýhodnění je podle školského zákona považováno za speciální vzdělávací potřebu, stejně jako zdravotní postižení nebo zdravotní znevýhodnění. Aby žák se sociálním znevýhodněním získal individuální péči na základě individuálního vzdělávacího plánu, musí projít školským poradenským zařízením, které jeho speciální vzdělávací potřebu identifikuje a navrhne další postup. Paradoxem však je, že sociální znevýhodnění je velmi obtížné objektivně hodnotit nebo měřit.
Z pohledu psychologa ve školském poradenském zařízení je toto znevýhodnění v podstatě nediagnostikovatelné, protože neexistuje test, norma ani šablona, která by jasně určila jeho přítomnost a míru. Kromě toho jde o citlivou oblast, kde je snadné někoho neúmyslně urazit, a samotná „diagnóza“ často nepřináší konkrétní řešení. V praxi proto každý z účastníků (pedagog, psycholog, sociální pracovník, dobrovolník) vychází ze svých zkušeností a snaží se nalézt takovou formu podpory, která je v dané situaci dostupná.
Jak poznat žáka se sociálním znevýhodněním
Při identifikaci sociálního znevýhodnění se nezaměřujeme na hodnocení samotného sociálního zázemí žáka, ale soustředíme se na jeho dopady na vzdělávání. Sledujeme, jaké bariéry mohou vznikat v důsledku odlišností v sociálním zázemí, které ovlivňují proces učení. Cílem procesu identifikace není hodnotit kvalitu rodinného zázemí žáka, ale uvědomujeme si, že mnohé rodiny žijí v objektivně složitých podmínkách a že někteří rodiče nemají možnost svou sociální situaci zlepšit vlastními silami.
Na dopady na vzdělávání se zaměřujeme i proto, že poradenští pracovníci a učitelé nejsou sociálními pracovníky a nemohou mít vždy přehled o konkrétním domácím prostředí žáka. Ve škole však mohou dobře sledovat, jak různé okolnosti sociálního zázemí ovlivňují žákovo učení a jeho vzdělávací výsledky.
Sledované oblasti a faktory:
Při diagnostikování sociálního znevýhodnění žáků se ukázalo jako přínosné sledování níže uvedených faktorů:
- Žák nemá přiměřenou podporu ve vzdělávání v domácím prostředí – žák není připraven na školu, nemá vypracované úkoly, při absencích není schopen doplnit učivo apod. Absence podpory může být způsobena různými objektivními faktory, jako je nevhodné prostředí, nedostatečné vzdělání nebo časové možnosti pečujících osob.
- Žák nemá dostatečně osvojený vyučovací jazyk – žák má omezenou slovní zásobu, nerozumí školnímu výkladu nebo zadání úkolů, úroveň jeho vyjadřování není přiměřená věku.
- U žáka se objevuje náročné chování z nezdravotních důvodů – chování vyžadující podporu může vznikat v důsledku odlišných standardů a norem v domácím prostředí. Negativní vliv mohou mít také sociálně negativní jevy v místě bydliště žáka.
- Žák má malou motivaci k učení a nízkou účast na vzdělávání – v důsledku specifik domácího zázemí (včetně chybějících pracovních a studijních vzorů) žák nemá zájem o vzdělávání. Jeho školní docházka je ohrožena vyšší mírou absencí, které nejsou způsobeny jinými objektivními příčinami.
- Žák má problémy se soustředěním na výuku kvůli nedostatečnému naplnění jeho psychických potřeb – žák není schopen se adekvátně soustředit na školní vzdělávání, protože nemá stabilní domácí zázemí a dostatečnou psychickou podporu pečujících osob, nebo v důsledku traumatických zkušeností.
- U žáka se objevují bariéry ve vzdělávání kvůli nedostatečnému naplnění jeho fyzických nebo materiálních potřeb – žák nemá dostatečně uspokojeny základní fyzické potřeby (strava, oblečení, hygiena) a/nebo nemá pokryté výdaje spojené se vzděláváním (družina, pomůcky, školní akce, obědy apod.).
- Zákonný zástupce žáka nespolupracuje se školou – rodič nebo jiný zákonný zástupce žáka dlouhodobě nereaguje na opakované pokusy o navázání komunikace ze strany pedagogů (asistentů, poradenských pracovníků školy), což negativně ovlivňuje vzdělávání žáka.
Rizika diagnózy sociálního znevýhodnění
Používání pojmu sociální znevýhodnění může být spojeno s určitými riziky. Jak již bylo zmíněno, rodinné zázemí, vzdělanostní historie rodiny nebo její hodnoty představují citlivé oblasti, a označení „sociálně znevýhodněný žák“ by v žádném případě nemělo snižovat důstojnost dítěte ani jeho rodiny. Cílem není hodnotit rodinné zázemí dítěte nebo výchovný styl rodičů, ale najít formu podpory, která dítěti umožní dosáhnout co nejlepšího vzdělání. Zákonní zástupci jsou, vedle samotného dítěte, klíčovými partnery při hledání těchto podpor.
Rizikem může být i spojování různých předpokladů s úvahami o sociálním znevýhodnění. Jak již bylo řečeno, pokud má dítě například nedostatečnou znalost vyučovacího jazyka, neznamená to, že je automaticky vystaveno rizikovému chování nebo že rodiče dítěte nedostatečně podporují ve vzdělávání. Stejně tak nedostatečná podpora ve vzdělávání neznamená, že dítě není podporováno v jiných oblastech, a už vůbec to nemusí naznačovat riziko problémového chování.